Tragédii havířovského Dolu Dukla odstartovala náhodná událost ke konci ranní směny. V jedenácté sloji třetího patra, kde se pracovalo na instalaci pásových souprav, náhodou zachytil procházející horník o spouštěcí mechanismus dopravníku a uvedl ho do provozu, aniž si toho někdo všimnul. Gumový pás běžel naprázdno, bez kontroly. Kvůli velkému tření se jeho součásti nadmíru zahřály a vzplály. Od nich se vznítila dřevěná výztuž.
Neštěstí v dole Dukla
Do dolu následně sfárala odpolední směna – 338 horníků. Zápach spálené gumy zaznamenali asi v 15:30 na druhém patře, ale nikdo nic nehlásil a ani revírník příčinu neprošetřil. Teprve krátce po páté hodině odpoledne dostal dispečer hlášení o hustém kouři ve třetím a druhém patře a povolal záchranáře.
Jaroslav Čihař (1935)
„Ucítili kouř a začali utíkat. Ten kouř byl ale tak silný, že neměli šanci,“ vypráví svědek záchranných prací Jaroslav Čihař. „Našli jsme je (horníky) po celém tom úseku, pět set až šest set metrů dlouhém. Dvojičky, jedinci i celé skupiny. Věděli, že když budou mít potíže, pustí si z hadic vzduch, který se používal na pohon sbíječek. Jenže při havárii se v dole musí vypnout elektrika, vzduch i voda, aby nedošlo k výbuchu. Našli jsme skupinu asi třiceti lidí kolem jedné hadice. Snažili se nadechnout, ovšem v hadici už žádný vzduch nebyl.“
Mezi tím se odvolávaly všechny osádky dolu, ale nebezpečí se podcenilo. Později se zjistilo, že horníci v osmé sloji, jedné z nejvíce ohrožených, před odchodem ještě pečlivě uklízeli nářadí. Oheň se však rychle šířil a uzavíral lidem ústupové cesty.
Na likvidaci požáru pracovalo na 700 záchranářů. Jejich práci ztěžovala vysoká teplota, hustý kouř a prakticky nulová viditelnost. Do 11. sloje se vůbec nedostali a v osmé sloji po dvou hodinách narazili už jen na mrtvé, udušené horníky.
Poté, co průzkumné čety zjistily, že není reálná naděje na záchranu postižených a navíc stále hrozilo nebezpečí výbuchu metanu, rozhodla havarijní komise ve 23:10 uzavřít ohroženou oblast neprodyšně sedmi výbuchuvzdornými hrázemi.
Na jejich stavbu se spotřebovalo přes 30 000 pytlů s pískem. Aby se zlikvidoval obsah kyslíku, který podporoval hoření, byl do uzavřeného prostoru napouštěn dusík (až do 10. srpna tam bylo napuštěno 122 630 metrů krychlových dusíku).
Boj o život v podzemí prohrálo 108 havířů, nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu pak 56 let. Katastrofální dopad požáru způsobil souhrn řady nepříznivých okolností, včetně nedostatečné větrní sítě dolu. O možnosti průniku kouře z 11. do osmé sloje tehdy havarijní plán vůbec nepočítal.
Nejvíce se ale na tragédii zřejmě podepsalo selhání lidského faktoru. Od horníků, kteří první zaregistrovali zápach pálící se pryže a nepátrali po příčině, až po odpovědné pracovníky, kteří po nahlášení havárie, byť zpožděném, neprovedli včas všechna potřebná opatření k záchraně lidí.
Důl Dukla, který se začal hloubit v roce 1907, nesl původně název po císaři Františku Josefu I. V roce 1918 byl přejmenován na Jáma Suchá a v roce 1949 na Důl Dukla. Za více než stoletou existenci vytěžil přes 100 milionů tun černého uhlí. Těžba byla ukončena kvůli nízké efektivitě a poslední vozík uhlí z podzemí vyjel 10. ledna 2007.
Přesně před pětapadesáti lety se v Dole Dukla odehrála tragédie, která si vyžádala životy 108 horníků. Zahynuli 7. července 1961. V Havířově si událost připomněli příbuzní obětí i bývalí spolupracovníci.
